Listopad 2015

Smířit se s tím, kdo jsem.

1. listopadu 2015 v 14:40 | XTifa |  My diary

Možná bych si měla už přestat vyčítat, že se nedokážu nikde začlenit do kolektivu. Vždycky jsem o to usilovala, protože mi to do hlavy tloukali už od dětství - "Nebuď pořád zavřená doma, běž se bavit ven s kamarády". Ale prostě to nejsem já. Ve škole to taky nebylo zrovna šťastné. Když jsem se začetla do knížky, zatímco ostatní spolužáci dělali blbosti a bavili se spolu, přišla ke mně paní učitelka a nechápavě se ptala, proč se k nim nejdu přidat. Od té doby jsem si začala myslet, že je se mnou něco špatně, že hledět si svého a starat se o svoje vlastní potřeby není vůbec dobrá věc. Začaly mě tížit pocity nejistoty, že nemám kvalitní vlastnosti na to, aby mě společnost přijala mezi sebe. Ale proč se snažit o něco, co je v rozporu s mojí přirozenou náturou? Proč se nutně snažit vycházet s lidmi a být jim na blízku. Celý život jsem byla sama a nějak mi to vůbec nevadilo. Nic jsem nepostrádala, když jsem měla ve všem jasno a vše co jsem potřebovala, bylo věnovat se svým zájmům a starat se o svůj vlastní život. Začala jsem o sobě pochybovat a přestala se mít ráda. Protože mě lidé nutili dělat něco, co je v rozporu s mým životním postojem.

Objevila jsem takový zajímavý web, který se věnuje psychologii a různým existenciálním problémům člověka. Nejvíc mě zaujal článek Manuál introverta [http://psychologie.cz/manual-introverta]. V podstatě mě všechno, co se tam o nich píše, celkem uklidnilo, protože mám pocit, že jsou v mém okolí lidi, kteří mi vůbec nerozumí.

Třeba ta moje častá únava… když si s někým píšu, dokážu se zaměřit jen na jednoho, maximálně dva lidi. Když se mi ozve někdo další, už ho moc nevnímám a vlastně mě jeho přítomnost vysiluje.

Nebo že jsem dost zpomalená. Nedokážu přijímat nové informace a reagovat hned, aby to dávalo hlavu a patu. Vždy potřebuji čas na promyšlení, než si udělám nějaký názor. A když už ho mám, tak je pro mě obtížné ho nějak jasně zformulovat, aby ho chápali ostatní. Ideální je pro mě když nemusím mluvit vůbec :D což mě přivádí k situaci, že kdybych si měla vybrat mezi voláním a psaním, tak určitě beru psaní. Nedokážu se souvisle vyjadřovat, vlastně někdy ani nevím, co mám říct. Proto můžu na lidi působit i jako chladný člověk. Ale když píšu, tak se mi lépe přemýšlí.

A prý že introverti jsou šťastnější až v druhé polovině života. No asi na tom něco bude pravdy. Tak si budu muset nějak "vytrpět" tu první a vyčkat, než se začne blýskat na lepší časy.

_______________________________________

free counters