My diary

Novinky z mého jinak nezajímavého života XD

19. dubna 2017 v 0:20 | Yumi

Už je to dlouhá doba, co jsem napsala nějaký "deníčkový" článek, tak je načase to napravit :D Teďka o víkendu byly Velikonoce, takže jsem díky jim měla prodloužený víkend, ale jelikož se u nás v rodině tento svátek neslaví, tak tomu nepřikládám velký význam.

Docela dost se toho v mém životě událo, i když asi nic moc mimořádného. Po letech jsem konečně našla odvahu se objednat k psycholožce. Už dlouho se trápím se svými problémy a uvědomuji si, že sama se s nimi vypořádat nedokážu. První sezení bylo fajn, řeklo se vše podstatné, co mě trápí a paní psycholožka se mě vyptávala proč tomu tak je. Dostala jsem za úkol vypsat svůj "životopis" co se týče mé životní situace a mých pocitů, které jsem zrovna v různém období prožívala. Snad mi to už nějak pomůže a budu žít šťastnější a klidnější život.

S přítelem jsme měli tento víkend pořádně nabitý, což je u nás jinak něco neobvyklého :D Největší překvapením pro mě byla kuchyně vietnamské tržnice Vinamo na Olomoucké v Brně. Ceny byly celkem přívětivé (vše za 100,-) a i jídla vypadaly zajímavě, tak jsme se rozhodli, že něco půjdeme zkusit ochutnat. Rozhodli jsme se na začátek pro polévku Wonton, která na první pohled připomínala Rámen.


Je to přesně ta na obrázku s číslem 1 (Poctivě ukraden ze stránky http://intosecondland.cz)

Obsahovala klasické čínské nudle, plátky červeného masa, vajíčko, obalené nudličky, mořské plody... a to vše namočené v chutném vývaru. Nemusela jsem si ji nijak dochucovat, byla dobrá i taková, jakou ji připravili. Příště musím ochutnat nějakou další z jejich specialit! :)

Když jsem se pak po těch čtyřech dnech objevila na Facebooku, hned mi naskočily příspěvky přátel, jak pilně tvoří anebo jsou nějakým jiným způsobem produktivní. Člověk si řekne, jaký má fajn život a když si pak uvědomí, že v podstatě neudělal vůbec nic a najednou se ukážou ty fotky.. :D Jsem hrozný flákač.. :D Ono to ale někdy vážně dokáže zkazit náladu, když nikdo nic jiného nepřidává, než fotky z výroby cosplaye, a vy zrovna chcete odpočívat a prostě jen tak být :D Hlavní je ale teď pro mě dokončit bakalářskou práci a až potom se můžu věnovat něčemu jinému.. třeba cosplayi na Animefest, že… XD

Veselé Vánoce a šťastný Nový rok 2017!

27. prosince 2016 v 0:10 | Yumi

Drazí návštěvníci, chtěla bych vám popřát pohodové a klidné svátky (i když už jsou za námi :D), ale i zbytek volna a mnoho úspěchů v novém roce 2017. At je ještě lepší, než předchozí a je v něm na co vzpomínat. Pro mě byl tento rok 2016 hodně přelomovým. Dříve jsem neměla moc šťastné období a byla jsem na tom psychicky mnohem hůř. Jenže tento rok mi hlavně přinesl strážného andílka v podobě mého přítele Arsena. Je to vlastně náhoda, že jsme se spolu po letech začali znovu bavit a pak se krátce na to dali dohromady. Jsme spolu už více jak půl roku a jsem mu neskutečně vděčná za to, co pro mě dělá, že stojí po mém boku a snaží se o to, abych byla v životě šťastná a spokojená. S jeho pomocí se mi daří ve všem mnohem lépe, protože mám pocit, že to dokážu a víc si věřím. Je tu vždycky pro mě, když na chvíli zaváhám anebo mám špatnou náladu. Taky jsem si díky němu uvědomila, že nemá cenu se trápit kvůli lidem, kteří za to nestojí a jsem jim ve skutečnosti ukradená. Na druhou stranu je mi líto, že nemůžeme být spolu napořád, protože každý z nás je z jiného města, ale snad se to už v příštím roce změní. Je to jedno z mých přání a předsevzetí do nového roku, abychom spolu mohli bydlet a trávit společné chvíle a radosti.

Pozdrav ze záhrobí :D

16. prosince 2016 v 15:50 | Yumi

Zdravím návštěvníky blogu, pokud sem ještě někdo chodí. Ale hádám, že za půl roku neaktivity už asi nikdo :D Bohužel v poslední době nemám tolik času na koníčky, jak tomu bylo dřív. Jsem už ve třetím ročníku na vysoké škole a starosti se zakončením školy a s napsáním bakalářky se jen zvyšují. V poslední době nedělám ve svém volném čase nic jiného, než plním úkoly a nebo dělám jiné povinnosti do školy a do toho ještě chodím do práce. Je trochu smutné, že na další věci není moc času, ale ani nálada. Činnosti, kterým jsem se s oblibou věnovala, mě už nebaví a nevím čím to je. Možná to chce vážně jen ten čas a vyčkat, až budu mít víc klidu a znovu mě to chytne. Jenže při mém momentálním hektickém životě to není možné. Zatím ještě neaktivita na tomto blogu přetrvá a uvidím jak to bude následovat v budoucnu. Třeba ještě napíšu nějaký speciální článek na Vánoce, jak to dělám každým rokem :)

Jak se flákám o prázdninách..

27. července 2016 v 22:55 | Yumi

Konbanwa minna san :D koukám, že jsem se tu dlouho nepřihlásila a nic nenapsala. No, většinou ani nemám o čem psát a malichernosti typu "pořídila jsem si tenhle a tento výrobek a jak je strašně boží" mi připadá celkem zbytečné. Jen co začaly prázdniny, tak s jejich příchodem se objevila i aplikace Pokémon GO a na FB se mi nic jiného neobjevuje, než statusy o této hře, která vás má donutit chodit ven. Já sama nejsem vlastníkem smartphonu, takže si to nemám jak zahrát, ale zase jít někam ven s mobilem v ruce a nedávat na sebe pozor je docela riskantní. Tento týden se i tradičně objevují statusy o Advíku a dodělávání cosplayů na poslední chvíli. ... Ten úžasný pocit, když se kvůli tomu nemusím stresovat a místo toho řeším, jak vyexpím postavy v Final Fantasy XIII-2 :3 Ano, po 3 letech jsem se rozhodla ji konečně dohrát a namotivovala mě k tomu i kámoška, která už oba dva díly má úspěšně za sebou a pustí se do Lightning Returns (kterou si mimochodem musím taky pořídit, než mi ji vyprodají). Jinak kromě vyhledávání různých zajímavostí na netu a koukání na filmy nějak aktivně ten čas moc netrávím. Většinou buď jedu na víkend k příteli do Brna a nebo jsem přes týden ve volném čase doma. Doufám, že srpen bude pro mne víc produktivnější, protože zatím je to docela bída :D

Střípky ze života

12. června 2016 v 23:40 | Yumi

Zdravím všechny návštěvníky tohoto blogu, pokud mi tedy ještě někteří zůstali. Mohla bych po delší době informovat o novinkách, které se mi posledně udály v životě. Kdo četl předchozí článek o Animefestu, tak si jistě všiml, že jsem se zmínila i o tom, že "jsem byla s přítelem". Ano, už nepatřím mezi svobodné dívky a musím říct, že mi tato změna obrátila život lepším směrem, alespoň co se týče psychické stránky (jinak jsem pořád stejně lenivé prase jako vždy XD). Už nemám potřebu uvažovat na špatnými věcmi, deprese jsou pryč a cítím, že se dokážu plně soustředit tady a teď, aniž by mi odbíhaly myšlenky na něco pochmurného, jak tomu bylo předtím. Asi jsem částečně objevila novou chuť k životu, protože najednou nemám potřebu si na nic stěžovat a vše je v souladu s harmonií. A tohle všechno s vámi dokáže provést jeden jediný člověk, který vás má strašně moc rád. Možná to je ona ta věc, která mi v životě chyběla. Pocity méněcennosti, zbytečnosti a naprostého tragična začínají ustupovat a jsem mnohem víc spokojenější. Už by jen stačilo změnit prostředí a mám se úplně skvěle. Takový pocit bezpečí a pohodlí jsem dlouho nezažila, jestli vůbec. Vždy jsem se bála, že mě lidé nebudou mít rádi takovou, jaká skutečně jsem, takže jsem vždy působila neutrálně a moc se neprojevovala. Je to vážně úleva.

Dále bych měla napsat něco o mých dlouhodobých zálibách. Bohužel blogování už mezi ně moc nepatří, jelikož jak si každý mohl všimnout, jeden článek za měsíc je aktivita mizerná. Je to i tím, že nějak velice nemám o čem psát, nenacházím inspiraci ani motivaci k dopsání nějakého článku, když už se silou vůle do něj pustím. Nic netrvá věčně a je dost možné, že zde buď budu pokračovat stejným tempem jako dodnes a nebo už vůbec. To záleží dle chuti. Mám to podobné i s kreslením. Dříve jsem ráda kreslila, ale teď v něm nevidím žádný smysl. Jako by moje kreativní stránka byla potlačena. Ale kdo ví, třeba je to jen stresem a tím, že jsem věčně pod tlakem. Měla bych si zajet někam na odreagování, protože to potřebuji jako sůl. Obnovit chuť a vitalitu k produktivitě. Možná mě to potom přiměje něco dělat.

Touha po nedosažitelném..?

12. června 2016 v 22:55 | Yumi

Dnes jsem se večer jako vždy mrkla na FB a už dlouho mě trápí jedna věc, ze které se prostě musím vypsat. Proč lidé nejsou spokojení s tím, co mají? Nebo proč se honí za svými ideály, chtějí být populární a začnou se přetvařovat, namísto toho, aby byli sami sebou? Nechápu to a nevím, proč mají tu potřebu tohle dělat. Někdo se navenek může tvářit jako velký sympaťák, ale nikdy nevíte, jaký ve skutečnosti ten dotyčný člověk může být, dokud ho blíže nepoznáte. Vážně, proč se lidi honí za svými "hvězdami" a slepě je obdivují, když o nich vlastně vůbec nic neví? Neříkám, že by se mě to nikdy netýkalo, ale vždy jsem se držela na uzdě a neztratila kvůli tomu část sama sebe, nebo nezačala podlézat, abych si získala něčí přízeň. Nemám ráda falešné lidi. Postupem času jsem se naučila, že nejdůležitější je být spokojená s tím co mám a vážit si toho. Na co se honit za nedosažitelným, když to přinese jen trápení a akorát to člověka nutí být osobou, kterou ve skutečnosti není.

Takové "velmi hluboké" zamyšlení...

26. března 2016 v 0:07 | Yumi

Poslední dobou jsem nechápala, proč jsem pořád taková smutná a tíží mě hrozný tlak z toho, co bude. Připadala jsem si, jako bych zapomněla žít. Každý den ve stresu, nutkání myslet jen na to nejhorší. Vůbec jsem netušila, jak se mám uklidnit, když jsem nenašla útěchu ani ve věcech, které mě bavily. Stačí se podívat na další úspěšné lidi okolo sebe a hned mám pocit, že nesmím polevit, když se na všechno kladou takové velké požadavky. Celkem mi chybí ta bezstarostná doba, kdy jsem si vše dělala pro radost a nemusela přemýšlet nad tím, jestli je to dobře nebo špatně. Teďka se musím do všechno nutit a nesmím nic podělat, nebo z toho zešílím. Hrozně mě to štve, tato velká sebekritika, ale nemůžu s tím nic dělat. No nic, už žádné pesimistické kecy. Slíbila jsem jednomu velmi blízkému člověku, že budu šťastnější a budu se to snažit dodržet!

Jinak dneska jsem zjistila velmi zajímavou věc. Ono jde o to, že celý život jsem se starala o druhé lidi a sebe nějak zanedbávala. Taky jsem si všimla, že mi stačí malá známost a hned dokážu odhadnout na základně chování a vystupování, jaký ten člověk asi může být a co od něj očekávat. Říkala jsem si, že za to, jak všechno moc prožívám a jsem z toho zmatená, musím do blázince. Jenže třeba ne jako pacient, ale jako doktorka...??! :D Jako proč ne, ještě se mi nestalo, že bych se v někom zmýlila. Možná kdybych řešila starosti jiných, tak bych zapomněla na ty své a byla bych šťastnější. To nevím. Každopádně mám potřebu nad něčím pořád přemýšlet a to nezastavím.


Boj s vnitřní prázdnotou

13. února 2016 v 15:20 | Yumi

Co je smyslem života? Pro co se rozhodnout a kam směřovat? Často si říkám, jestli to, co dělám je správné nebo ne. Zajímalo by mě, nad čím Bůh asi tak přemýšlel, když stvořil lidi. Naučili jsme se základní potřeby k životu, rozvíjíme své schopnosti, stárneme. K čemu to všechno? A hlavně, proč se rozšiřuje nenávist a předsudky, když je zřejmé, že tu věčně nebudeme. Taky zažívám občas pocit, že mě snad nic nepřekvapí a jako bych už všechno dávno poznala. Málokdy jsem za dosavadní dobu svého života byla upřímně šťastná a spokojená. Ten pocit zažívám jen krátce a poté mám opět sklony upadat do melancholie. Říkám si, jestli mám opravdu starou duši a už jsem na světě příliš dlouho (beru-li na vědomí i předchozí životy) což je asi pravděpodobnější, anebo jsem se ocitla na hlubokém okraji zoufalství, že je mi všechno jaksi jedno a nezáleží mi na tom, co bude v budoucnosti. Takové myšlenky mám nejčastěji, když jsem sama, když mě nic nerozptyluje. Jsem jediná, kdo takto uvažuje nebo se nás najde více? Mezi lidmi z okolí a vrstevníky si fakt připadám jak podivín. Dost často uvažuji, jaké by to bylo, kdyby najednou vše skončilo a nemusela bych se o nic starat, nic plánovat. Naprosté ticho a tma. Taky jsem si všimla, že mám až nehezkou zálibu v bizarních věcech a tématice smrti. Netuším, proč se mi svět smrti líbí více než svět života. Najdu zde klid, harmonii a žádné trápení? …

Omlouvám se případným čtenářům za takový ponurý článek, ale měla jsem potřebu to napsat. Měla bych začít znovu častěji zapisovat své myšlenky, třeba mi to pomůže orientovat se sama v sobě. Kdyby někdo zahlídnul do mé mysli, jediné, co by spatřil, by byl velký chaos.

Veselé Vánoce a Šťastný Nový rok!

24. prosince 2015 v 23:30 | Yumi

Tímto bych chtěla všem zabloudilým návštěvníkům popřát pohodové svátky a vše nejlepší do Nového roku! :) Snad každý dostal pod stromečkem co si tolik přál. Inu pro mě Vánoce spíš znamenají pohodu a klid, takže dárky vůbec neřeším - je to stejně stresující záležitost. :D A co se týče blogu, od roku 2016 zde budu vystupovat jako Yumi. Myslím, že to tak bude po všech stránkách lepší, protože mi tak už říkají všichni :) Sice bych se kvůli názvu blogu rovnou přestěhovala radši na novou adresu, ale je mi to na druhou stranu líto, už kvůli té hromadě článků. Takže zůstanu tady kde jsem, akorát pod mojí stávající přezdívkou. :) A pokusím se provést něco s přehledností a celkově změnit vzhled, protože to tu na mě působí hrozně depresivně a nechce se mi sem tím pádem chodit. XD

Jinak stejně jako loni, i letos budu slavit druhou půlku Vánoc mimo domov. Už se strašně těším až vytáhnu paty někam pryč. :D Nuže, užijte si volné dny a naberte síly do dalšího roku! ^^

Smířit se s tím, kdo jsem.

1. listopadu 2015 v 14:40 | XTifa

Možná bych si měla už přestat vyčítat, že se nedokážu nikde začlenit do kolektivu. Vždycky jsem o to usilovala, protože mi to do hlavy tloukali už od dětství - "Nebuď pořád zavřená doma, běž se bavit ven s kamarády". Ale prostě to nejsem já. Ve škole to taky nebylo zrovna šťastné. Když jsem se začetla do knížky, zatímco ostatní spolužáci dělali blbosti a bavili se spolu, přišla ke mně paní učitelka a nechápavě se ptala, proč se k nim nejdu přidat. Od té doby jsem si začala myslet, že je se mnou něco špatně, že hledět si svého a starat se o svoje vlastní potřeby není vůbec dobrá věc. Začaly mě tížit pocity nejistoty, že nemám kvalitní vlastnosti na to, aby mě společnost přijala mezi sebe. Ale proč se snažit o něco, co je v rozporu s mojí přirozenou náturou? Proč se nutně snažit vycházet s lidmi a být jim na blízku. Celý život jsem byla sama a nějak mi to vůbec nevadilo. Nic jsem nepostrádala, když jsem měla ve všem jasno a vše co jsem potřebovala, bylo věnovat se svým zájmům a starat se o svůj vlastní život. Začala jsem o sobě pochybovat a přestala se mít ráda. Protože mě lidé nutili dělat něco, co je v rozporu s mým životním postojem.

Objevila jsem takový zajímavý web, který se věnuje psychologii a různým existenciálním problémům člověka. Nejvíc mě zaujal článek Manuál introverta [http://psychologie.cz/manual-introverta]. V podstatě mě všechno, co se tam o nich píše, celkem uklidnilo, protože mám pocit, že jsou v mém okolí lidi, kteří mi vůbec nerozumí.

Třeba ta moje častá únava… když si s někým píšu, dokážu se zaměřit jen na jednoho, maximálně dva lidi. Když se mi ozve někdo další, už ho moc nevnímám a vlastně mě jeho přítomnost vysiluje.

Nebo že jsem dost zpomalená. Nedokážu přijímat nové informace a reagovat hned, aby to dávalo hlavu a patu. Vždy potřebuji čas na promyšlení, než si udělám nějaký názor. A když už ho mám, tak je pro mě obtížné ho nějak jasně zformulovat, aby ho chápali ostatní. Ideální je pro mě když nemusím mluvit vůbec :D což mě přivádí k situaci, že kdybych si měla vybrat mezi voláním a psaním, tak určitě beru psaní. Nedokážu se souvisle vyjadřovat, vlastně někdy ani nevím, co mám říct. Proto můžu na lidi působit i jako chladný člověk. Ale když píšu, tak se mi lépe přemýšlí.

A prý že introverti jsou šťastnější až v druhé polovině života. No asi na tom něco bude pravdy. Tak si budu muset nějak "vytrpět" tu první a vyčkat, než se začne blýskat na lepší časy.

 
 

Reklama

_______________________________________

free counters